Death in Rome je obskurní kapela, která už jistou dobu budí pozornost jak mezi uzavřenějšími či přímo elitářskými kruhy post-industriální hudby, tak i vlastně u kohokoliv, kdo na projekt narazí a odváží se přistoupit na jeho do značné míry zvrhlou poetiku. Jedná se na první pohled o konceptuální počin, jehož nejsilnější stránkou je kontextuální hra s významy. Ta se odehrává na přímce vedoucí od všech možných popkulturních odkazů, minulých i současných, končí pak u ambivalentní scény a ikonografie neofolku/martial industrialu, na nichž ovšem de facto parazituje, a to s takovou grácií, že se snad hodí prohlásit, že i „zaslouženě.“ V2 je již druhá desky skupiny, ovšem jejímu celkovému pojetí jsme se tu podrobně dosud nevěnovali, tak začneme nejdřív u něj.
Koncept dle samotné kapely stojí na základě knihy Roberta Katze Smrt v Římě (kterou širší veřejnosti přiblížil film s Richardem Burtonem z roku 1973), ovšem jako odkaz ke dvěma ikonám neofolku, samotným zakladatelům Death in June a pak Rome (Jerome Reuter), čte Death in Rome dle mého dosavadního pozorování většina posluchačů. Posedlost Douglase Pearce, mozku Death in June, Röhmovými úderkami SA je všeobecně známá, bez ohledu na spory mezi fanoušky a kritiky, zda je pouze (homo)sexuální či konceptuální, nebo přímo politicky se odkazující (rozuměj jestli jsou to fakt náckové). Tento motiv, ale především celkovou auru neofolku a post-industrialu na bázi romantického tradicionalismu, válek, „úpadku západu“ apod. Death in Rome absorbují a znovu vypouští do světa v podobě coverů na popové songy v apokalypticky folkově melancholickém hávu, nápadně připomínajícím právě Death in June a Rome (který je významově méně provokativní). Že se tvorba těchto neofolkových legend dostane i do samplů jejich dekontextualizátorů, o tom nepochybujte, ovšem přímý cover Death in Rome (zatím) nikdy nenahráli. Výstřižky a odkazy s až parodickým vyzněním se ale rozhodně nešetří, nejvíce je to asi patrné v coveru od Circ „Destroy she said“. Death in June totiž v minulosti nahráli celkem hitovou skladbu She Said Destroy Jak dopadne podání od Smrti v Římě, už tedy možná tušíte.
Klíčové motto desky V2 pak zní: „who knew guys in brown shirts could cause so much trouble.“ Taková hříčka má jistě potenciál zasáhnout kohokoli, ovšem pro neofolkové insidery znající fetiš Death in June to může mít sílu nadzdvihávající nejeden úd. A to tím spíše, když je celé skladba, v tomto případě „The Sign,“ Douglasi P. přímo věnována. Závěrečný sampl Pana Kopfrkingla o jediných dvou jistotách, „které my lidé máme“ a fakt, že autoři skladby, švédští disko popaři Ace of Base, mají neonacistickou minulost, jdou v míře čitelné a poťouchlé ironie přímo do červených čísel.
Death in Rome, jak je již nyní zcela zřejmé, posilují své podání ještě dalším vděčným brikolážovým elementem – nastříhanými starými filmy. Cover verze tak má ambici touto dvojitou popkulturní artikulací zcela pozměnit význam či alespoň posunout rovinu vizuálu, často válečně dokumentárního či přímo totalitní produkce. Jak můžeme vidět z výše uvedené „The Sign,“ Death in Rome se vyžívají také v československé nové vlně a evidentně plně doceňují její ikoničnost a zároveň sugestivitu. Kromě Juraje Herze (kterého mimo jiné navštívila smrt poměrně krátce po tomto coveru, podobně si přišla i pro kapelou dekontextualizovaného George Michaela) se ve videopodkresu objeví Jan Němec (Démanty Noci), a pochopitelně i František Vláčil (Markéta Lazarová). Tím ovšem přitažlivost osudové země ve střední Evropě pro Death in Rome nekončí, během živého vystoupení hrají i pasáže od Karla Kryla, které ovšem směle prolínají od infantilně popkulturní „Barbie Girl“ od Aqua. Při předělávce „Diamonds“ od Rihanny pak na plátně zazáří Olympia od Leni Riefenstahl, což už je kousek, při němž jsem si už naplno vzpomněl na Laibach, kterým se Death in Rome svou produkcí i konceptem blíží asi nejvíce, třebaže se od Slovinců liší v tom, že netvoří vlastní retro-avantgardistické umění ani nepíší manifesty.Když tedy konečně přistoupíme k samotnému V2, zbývá nám snad už jen otázka, jak se skupina posunula po prvotině Hitparade, či jestli případně neztratila šťávu při opakování vlastně stálé stejného tvůrčího přístupu. Death in Rome se na albu poprvé ukázali s vlastní skladbou, a to hned úvodní“ Sinking Sand“ (druhá jejich autorská píseň, o něco propracovanější „Nein Years,“ vyšla pouze na singlu), jinak se ale jedná „jen“ o opět skvěle či méně skvěle (ovšem nikterak trapně) zahrané covery v náladě, kterou uskupení po celou stopáž s přehledem drží. Protože jsme tu nepojednávali o prvotině Hitparade, tak musím připomenout skutečně prvotřídní zvuk, jímž se Death in Rome honosí. Nejsilněji ho máme možnost pocítit u pochodových „Sinking Sand“, „Warm Machine“ a „The Sign“, kdy údery fakt drtí, v tomto ohledu coverband chvílemi až překonává zakladatele martial žánrů. Death in Rome nejenže trefně dekontextualizují či až parodují na ikonografické a významové rovině, úspěšní jsou v tom i po stránce hudební, když uvážíme, že pochodují za zpěvu nasládle popových textů. Na Laibach si pravda při poslechu nejspíš vzpomenete hned několikrát, v rámci přirovnání by myslím mohli zaznít i ranní Der Blutharsch a vojenské šlágry z KLDR. Oproti (hrané?) pompě, se kterou tyto tři připodobnění vystupují, však působí Death in Rome až infantilně, namísto často očekávané úderné a přímočaré martial ikonografie přinášejí rozvláčnou mnohoznačnost a až pohádkovou melancholii.
Co se týče jednotlivých písní, za mě vychází jako nejlepší ultra-ironická „Warm Machine“ (cover od Bush) a Lion And The Lamb (TV Smith), která obsahuje zároveň hluboké i provokativní prohlášení „we are both Jews and nazis“. Rovněž výbornou „The Sign“ si už ale bez výše navozeného videa tolik neužijete, taková „Lambada“ (Kaoma) pak bez přidaného vizuálu výraznost dosti ztrácí. Jediný cover, který mi přijde nadbytečný, je „It’s A Sin“ (Pet Shop Boys), jenž se už dočkal předělávky mimo jiné od power metalistů Gamma Ray, kouzlo jeho přetavení do subkulturní ironie tak pro mě již vyhaslo. Nakonec si akorát rýpnu, proč se na album nedostal skvělý cover, pro nějž kapela ani video nepřipravila – „Toxic“ od Britney Spears.
Směju se, jak nás noisaře, ale i příznivce tzv. vysokého umění soudobé kompozice naučili Death in Rome milovat skladby těch nejhorších mainstreamových kolovrátků, které obvykle nenávidíme, respektive tedy alespoň to, co představují. Navíc ukazují, že to jsou vlastně dobré skladby. Svým způsobem by sice Death in Rome zase tak novým a neotřelým konceptem nebyli (pomineme-li tedy to, jak nejspíš rozervávají neofolkovou a post-industriální scénu), při trošce škarohlídství by vycházeli jako mladí a časem dosud nevyčpělí Laibach, ovšem pohledem postmoderny vlastně brilantně přemostili onu past, kterou pro veškeré umění znamená. Jedná se vlastně o dekontextualizaci pro dekontextualizaci jako odpověď na umění pro umění – a to s grácií, umem, dostatkem podnětů k zamyšlení, ale především s nadhledem a schopností skloubit jednak přístup „nešetřit nikoho a nic,“ ale i udržet jakousi úctu k původnímu tvůrci (to v případě československých filmů). Samotná tvorba alb není tak důležitá, protože koncept vládne.
Death in Rome: V2
